V situaci, kdy pasr kvůli zranění musí odstoupit z finále Ligy mistrů a hrozí mu, že přijde o mistrovství světa, kam se jeho země dostala po 28 letech (a nakonec skutečně nemohl hrát od začátku) nebo v situaci, kdy jeho klub čeká skoro 30 let na titul a těsně o něj přijde i poté, co získá rekordní počet bodů, jsou podle mě slzy zcela na místě. V takových situacích (zranění třeba ve finálové sérii nebo těsný přijití o titul) brečí i drsňáčtí hokejisti a není to známka ubrečenosti, ale toho, že to hráč prožívá a záleží mu na tom. Takže nebuď Willy přehnaně přísnej.
A už vůbec se to nedá srovnávat s ubrečeností v pravým slova smyslu, kdy simulující frajírek bulí, že pro něj rozhodčí neodpískal neexistující faul
.
