Jako jo, já jsem samozřejmě pro obdiv a zmíněný sportovce velice respektuju, třebaže mi někdy nejsou sympatičtí (Martin) nebo se občas provaří (Berďa). Rozhodně chápu, že si tyhle vzory idealizují i jinde, ale takový to dělání, jak jsou hrozně skromní a poctiví skvěloušové bez chybičky, to mi už někdy přijde fakt moc.

Zároveň se tento jev mnohem víc vysktuje u menších a individuálních sportů. U těch větších a kolektivních tohle šperkování příběhů a osobností, protože lidem stačí, když je někdo dobraj fotbalista nebo hokejista. A repre fandí bez ohledu na to, jestli je tam Pilař, Ujfaluši, Kadlec nebo Plekanec, Michálek či Průcha. V házené taky lidi nežerou Nocara nebo Filipa (Jícha je jinej případ, protože to je extra osobnost), ale přejou repre. A tak dál.
Zato aby člověk správně hltal Berdycha, Záhrobskou nebo Špotynu, tak si je potřebují osvojit, proto se kolem nich hledají příběhy (dřív statečná Šárka proti alpským velikánům) a až neúměrně vyzdvihují pozitiva (drsná správňačka Špotyna - i když ta třeba mně sympatická je).
Když ten člověk správnej příběh ani mediální masáž nemá, tak dopadne jako Kulhavý, což je podle mě borec jak prase, ale mediálně celkem zaostává, protože pasr, co "jenom" všechno vyhrává, je celkem nudnej, pokud se s tím nenese ta dávka onanie. Ten borec teď bude sledovanej díky tomu, že je olympijská naděje, ale kdyby byly OH za tři roky, tak se o něm podle mě ani neví.

Willy to vystihl přesně. Aby se o těchto osobnostech co nejvíc četlo, tak je potřeba, aby se s nima čtenář co nejvíc ztotožnil. Proto se na každým vytahují jeho kladný stránky. Těžko by někdo fandil arogantnímu debilovi Berdychovi, asociálnímu babochlapovi Sáblíkovi nebo naprosto všední Petře, která není ničím zajímavá. Takže se z nich dělají cílevědomej dříč Berďa, Princezna z rybníka a skvělá Kviťajda (i když zrovna proti ní objektivně nic nemám). Tím pádem jim lidi budou víc fandit a víc hltat články o nich.
Nicméně si myslím, že svoje úspěšný sportovce si takhke zkrášlujou i v jiných zemích, hlavně v těch menších. Možná je v tom i kus vlastenectví a jakejsi přirozenej obdiv k těm, co něco dokázali, což je v pořádku. Jen to nesmí přejít nějakou mez, kterou já nedokážu posoudit.